El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Středa, 1.10.2014., 24. den: Villafranca del Bierzo - La Faba, 24,9 km, 5:15, 1 geokeška
Včera jsem si spolu s noclehem zaplatil i snídani. Byla vydatná, teoreticky bych býval mohl sníst a vypít, kolik jen dokáži, ale spokojil jsem se se dvěma topinkami, dvěma skleníčkami džusu, dvěma šálky čaje, jedním měkkým piškotem a několika kousky keksů :-). Neměl jsem naspěch, nechtěl jsem vyrazit příliš brzy. Potmě jsem chtěl absolvovat pouze strmý výstup na hřeben. Ještě před úplným rozbřeskem se mi podařilo vystoupat dostatečně vysoko, abych z výšky mohl vidět ještě svítící světla města ležícího v ústí údolí Bierzo, města které jsem si natolik oblíbil. Časování mi vyšlo perfektně. Ke kešce Groenhoff #1, umístěné na začátku hřebene dorážím již za světla. Nenacházím ji ale, přestože k jejím popisu je i napovádající fotografie. Čas uplynulý od založení kešky však stačil k tomu, aby příroda její okolí změnila k nepoznání. Terén dále stoupá, slunce vychází, díky klikaté stezce dokonce několikrát za sebou :-), zatímco údolí se skrývá pod těžkou dekou husté mlhy. Cesta ještě delší dobu stoupá, ale stoupání je už jen velmi pozvolné. Teprve za rozcestím u Predely začne klesat, a to navzdory četným serpentinám velmi prudce.
Než jsem sestoupil do údolí, mlha se rozplynula. V nastávajícím horku mám stále větší žízeň, vodu jsem sebou kvůli minimální váze neměl, jen víno :-). Žízní trpíce jsem ušel asi dva další kilometry, když jsem někde kolem Vega de Valcarce narazil na bar a na plácku vedle něho uvidím své přátele: Ada, Annemarie a Ninu. Radost byla veliká, objednal jsem si pivo, dostal jsem k němu obvyklý tázek oliv. Poprosil jsem dívku u pultu, aby mi naplnila mou druhou láhev čerstvou vodou a pohoda tak byla opět dokonalá. Chvíli jsme žvanili o všem možném, jako například o tom, kdo jakým chlastem oslaví příchod do Santiaga a pak i tom, jak je dobře, že jsme se cestou senámili. Ad, který téměř neustále žertuje, najednou zvážní, hluboce se mi podívá do očí, stiskne mi ruku a říká: "stal jsi se mým skutečným kamarádem, nikdy na tebe nezapomenu". Polykám své slzy řádně. Pak jdeme nějakou dobu všichni spolu, jako ta čtveřice ve filmu, ačkoliv ani jeden z nás se jim nepodobá. V Ruitelánu se s nimi rozloučím. Mají hlad a beztak se chtějí dostat dál, než já. Mně do La Faba zbývá už jen necelých 5 kilometrů.
Trochu jsem se obával těch posledních osmiseti metrů po velmi strmé a kamenité stezce. Teď jsem ale na ně byl psychicky připraven a zdolal jsem je bez zastavení. K albergu, kde jsem již jednou byl jsem dorazil ve 12:55 a i přesto už jako pátý. Položil jsem svůj ruksak do řady za ruksak Jorgose, který došel jen o pár metrl přede mnou. Vyndal jsem láhev vína, nalil i jemu a připili si na radost, že jsme sem dorazili. Jorgos nedělal žádné cavyky, svlékl se do trenýrek a lehl si do malého bazénku kašny. Bylo sice horko, voda ale byla natolik studená, že mi stačilo si v ní máchat jen nohy. Alberg otevíral ve dvě hodiny, po registraci jsem rychle obsadil horní lůžko na konci velké ložnice, jediné, které tam stojí samostatně. Ostatní patrové postele jsou po dvou v kabinkách oddělených tenkou stěnou. Osvědčila se mi už i vloni, protože vedle ní je asi 4 m dlouhý a 40 cm široký pult, na který si mohu přehledně rozložit celý obsah batohu. I ten si občas vyžaduje udělat v něm pořádek. Po Carrión de las Condes a San Nicolás del Real Camino tedy už potřetí budu spát nejenže v témž albergu, ale dokonce na též posteli. Po sprchování a praní jsem vyhledal kuchyni kombinovanou s jídelnou, kde jsem si konečně mohl uvařit černý čaj a po zkonzumování několika malých sucharů namazaných margarínem vypít hrnek instantní kávy.
Poté jsem se vrátil na cestu odkud jsem přišel vyhledat vloni nenalezenou kešku Groenhoff #2. Tentokrát jsem ji našel okamžitě, je tedy téměř jisté, že vloni tu nebyla. Nahédl jsem do kostela, dal si razítko do Credentialu a pak ve svém malém notýsku doplnil informace o svých výdajích, absolvovaných etapách a nelezených keškách. S překvapením zjišťuji, že moje průměrné denní výdaje ani po 25 dnech nedosahují 16 eur. Dnešní etapa nebyla moc dlouhá, ale kvůli velkému výškovému rozdílu mne pořádně unavila. Poprvé se mi stalo, že jsem si odpoledne lehl a spontánně si zdříml. K večeru jsem si pak uvařil polévku z druhého sáčku, které jsem někde cestou koupil. Teď jsem ale obezřetnější. Když jsem si totiž dělal tu první, předpokládal jsem, že to je ten druh polévky narychlo, kdy stačí nalít na obsah sáčku horkou vodu a nechat to stát asi 3 minuty. Jak jsem ji pak ale ochutnal, podle slanosti jsem poznal, že to bylo určeno pro dvě osoby a podle těstoviny křupající v zubech, že se to mělo vařit aspoň 10 minut...
Dnešní "sopa de once verduras" (polévka o 11 druhů zeleniny) se naopak fantasticky podařila. Chtěl jsem se o ní podělit s Nadin, ona mne ale s milým úsměvem poděkovala a odmítla s tím, že se jsou někam najíst s kamarádem. Trochu mě to rozesmutnilo. Nakonec z té situace profitoval opět Jorgos, který mou nabídku uvítal a vřele mi za ní poděkoval. Po večeři jsem usedl na nízkou kamennou zídku, ohraničující pozemek albergu a kostela. Nadin a její přítel, vousatý blonďák, kterého jsem cestou už potkal několikrát, tu asi 20 metrů opodál seděli taky. Povídali si německy, Nadin pochází z Berliína a ten kluk mluvil tak plynule její řeč, že jsem byl přesvědčen, že je taky Němec, i když na to zrovna moc nevypadal. Bylo jim spolu očividně dobře a proto -jakkoliv se mi ta dívka líbila- nechtěl jsem je rušit. Vyndal jsem tedy cestou posbírané ořechy a po jednom je rozbíjel a smlsal spolu s trochou čokolády. Poté jsem se vrátil do ložnice, abych si opět přehledně zabalil věci. Lůžko pode mnou bylo ještě dlouho volné, nakonec ho obsadila Liza, velmi sympatická mládá dívja z Ukrainy, se kterou jsme si dlouze popovídali. S Andrejem, se svým stejně sympatickým druhem přespávají většinou pod stanem. Toto je teprve druhý případ, kdy nocují v albergu.